Hana Smičková-Látalová a její umělecká činnost
Hana Smičková-Látalová je uměleckou ředitelkou a choreografkou tanečního divadla MIMI FORTUNAE Brno po celých 24 let trvání souboru. Vytvořila mnoho tanečních rolí, svůj vlastní styl tance a vede již čtvrtou generaci tanečníků. Od roku 2002 je Hana Smičková-Látalová zařazena mezi žijící osobnosti České republiky v almanachu Who is…? a od roku 2006 je vedena v Českém almanachu osobností.
Hana Smičková‑Látalová založila taneční divadlo MIMI FORTUNAE v roce 1985 a začala pro něj vytvářet vlastní taneční styl a choreografie. Ve svých představeních se ovšem objevuje i v mnoha tanečních rolích s výrazným citovým nábojem a hereckou mimikou. K divácky nejoblíbenějším patřila Carmen, Liška z Malého prince, Představená z Dilematu srdce, Druidka v Keltském obřadu a Sestra v choreografii Petry Krůlové, Fašistka v tanečně-divadelním projektu »Být či nebý…?t«, Žena ve »Stínu«. První choreografické práce byly historického charakteru. Nejúspěšnější z nich, hra ze života Francois Villona »…teď na krk oprátku ti věší…«, pro kterou Hana Smičková‑Látalová vytvořila choreografii, se po sedm let hrála po celé České a Slovenské republice a v roce 1991 i v básníkově rodišti – Francii, v rámci festivalu v Avignonu. Vzpomínkou na F. Villona byla také »Balada pařížská aneb Francois Villon se vrací«, ve značně nevážnějším duchu, premiérovaná v roce 2000 v Německu, s níž pak soubor vystupoval na mnoha scénách v naší republice. Studium moderního baletu u zahraničních pedagogů a tanečníků přivedlo Hanu Smičkovou‑Látalovou k moderní choreografii, kde prvním dílem byla »Modlitba kamene«, choreografie, která ještě v roce 1998 byla provedena při slavnostním odhalování soch českých sochařů v Holandsku. K nejznámějším inscenacím patří také »Malý princ« podle A. de Saint-Exupéryho, oblíbený u velkých i malých diváků a uváděný u nás i v zahraničí (např. VIII. Mezinárodní festival moderního tance, Kaunas, Litva).
V roce 1991 Hana Smičková‑Látalová získala Prémii za nejlepší povinnou choreografii na III. Choreografické přehlídce ČSFR. Na IV. profesionální přehlídce ČR a SR v roce 1995 bylo její dílo »Slova« oceněno Cenou za choreografii. »Slova« byla vybrána i do galavečera mezinárodní choreografické soutěže Prix Volinine na Nové scéně v Praze a byla uváděna mimo jiné na Festivalu evropského umění v New Delhi, Indie. V roce 1998 byla »Carmina Burana« s choreografií Hany Smičkové‑Látalové a v provedení TD MIMI FORTUNAE objednána pro zahájeni kulturní sezóny v holandském Utrechtu. Choreografie k inscenaci »Balady o smrti« byla v roce 1999 zařazena mezi devět nejlepších tanečních inscenací v České republice a na Slovensku. V roce 2008 její choreografie »JÁ« získala ocenění taneční přehlídky »Tanec, Tanec 2008«, pořádané NIPOS – ARTAMA a rovněž II. cenu na »International Jazz Dance Open Festival« v Pardubicích.
Z tvůrčí dílny Hany Smičkové‑Látalové vzešlo do dnešního dne přes osmdesát choreografií. Choreografka spolupracovala i se zahraničními umělci. Její taneční styl i námět se zalíbil americkému skladateli Thomasu Clarkovi, který pro ni napsal balet »Ptáci« a osobně jej dirigoval při premiéře v Mahenově divadle v Brně v roce 1993. V roce 1994 působila jako asistentka při choreografii »Sedm pro mých sladkých šestnáct« amerického choreografa Davida Appela, asistovala i choreografce Sandi Combest z Dallasu při tvorbě »The Landscape of the Spirits«. V roce 2003 uvedla novou choreografii, která je výsledkem spolupráce české choreografky s americkou hudební skladatelkou Adrian Barton pod názvem »The Smart Irony of Renaissance« – s touto a dalšími choreografiemi se v letech 2002–2004 TD MIMI FORTUNAE představilo v Německu, Rakousku a Anglii a absolvovalo turné po Indii a USA. Do Indie se soubor vrátil i v roce 2007 s choreografií hany Smičkové-Látalové »KULT« (kořeny českého národa), která měla světovou premiéru ve městě Amristsar v rámci mezinárodního festivalu »Languages of Love«.
Po výročním představení k 15. letům trvání MIMI FORTUNAE se Hana Smičková‑Látalová začala věnovat s MIMI FORTUNAE jak moderním scénickým experimentům, tak tanečnímu divadlu s historickými náměty, propojujícími tanec a herectví. První premiérou v novém duchu byla taneční komedie »Ber kde ber« uváděná u nás i v Německu, dále pak mystické taneční obrazy »Keltský obřad Beltaine« a »Světlo v plameni« a »Kult«. Počínaje rokem 2003 se choreografka plně vrátila k modernímu scénickému tanci a spolu se svým manželem Slavojem Látalem ke 20. výročí divadla připravila tanečně divadelní projekt z našich dějin ve 20. stol. – »Být či nebýt…?«. Tento Projekt premiéroval v »domovském« divadle Bolka Polívky v Brně a byl rozhodující »tečkou« pro zápis choreografky mezi české osobnosti. Následují další projekty zamýšlející se nad počátkem i koncem života s názvem »ŽIVOMŘENÍ« a »KAPKY BOLAVÉ NADĚJE«.
K 50. narozeninám si Hana Smičková-Látalová nadělila realizaci BOLERA:
Kolikrát v dějinách umění bylo BOLERO Maurice Ravela ztvárněno? Bezpočtukrát,… tanečně, filmově…
Skvělý francouzský choreograf Bruno Genty říká, že každý choreograf, ať klasický, moderní či jakéhokoliv pohybového vyznání, má-li být nazýván »choreografem«, měl by se vypořádat se dvěma skladbami – Carmina Burana a Bolero!
Choreografka Tanečního divadla MIMI FORTUNAE Brno, Hana Smičková-Látalová vytvořila Carmina Burana (se scénářem a režií Františka Pavlíčka) pro holandský Utrecht v roce 1998 – úspěšně, jak dodnes potvrzují videozáznamy ze scény i z hlediště. Přesně o 10 let později, v roce 2008, Hana Smičková-Látalová oslavila 50 let a nadělila si k narozeninám práci na choreografii k BOLERU: námět nevznikl přes noc, rodil se Haně v hlavě a těle po dlouhou dobu, protože samozřejmě chtěla ztvárnit tuto bez nadsázky nesmrtelnou hudbu jedinečně. V BOLERU Hana Smičková-Látalová vychází z reality současné hektické společnosti, přivádějící mnohé jedince bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, majetkových poměrů, atd. k »syndromu vyhoření«, nebo prostě jen k únavě ze všeho, s čím se denně potýkáme! Tehdy může nastoupit snění, fantazie, hledání jiného světa s nadějí, že »tam nám bude líp«! Jak by ale lidé reagovali na uskutečnění snu? Na »nápor« štěstí a radosti? Choreografka ve svém tanečním dramatu ukazuje jednu z možných variant…
A ještě jedna jedinečnost BOLERA prezentovaného TD MIMI FORTUNAE – skladba Bolero Maurice Ravela, doprovázející skutečný život, proklouzne do snové původní hudby Jiřího Hradila, aby se ale zase vrátila dokreslit realitu. Jiří Hradil napsal svou skladbu přímo na námět a v souladu s choreografií. Spolupráce Jiřího Hradila s Hanou Smičkovou-Látalovou poprvé slavila úspěch v duetu JÁ a podle odborných i laických ohlasů na Bolero ani podruhé nezklamala, naopak diváky takhle ztvárněné BOLERO »dostalo«!
Z choreografčiny tvorby však nevzcházejí jen rozsáhlejší dramata, ale v posledních letech je patrný jednak sklon ke scénickým žertíkům a ironickým legráckám a jednak stále hlubší zájem o intimní, ale zásadní, příběhy člověka v kontextu dějin a snaha o rozkrývání hlubin lidské povahy. O tom svědčí choreografie »Dědictví«, »Stín« a dvěma cenami z loňského roku ověnčený pánský duet »JÁ«.